Ozvěny druhé světové války po 75 letech

V letošním roce slavíme 75. výročí vítězství antihitlerovské koalice nad fašismem. Je obrovskou zásluhou politiky a vojenské síly Sovětského svazu, že se takováto koalice nakonec ustavila. Zájmy britské, americké a francouzské buržoazie byly v období mezi 1. a 2. světovou válkou různorodé, měly ale minimálně jeden společný jmenovatel, který ze začátku utvoření antihitlerovské koalice bránil: nenávist ke komunismu a k Sovětskému svazu, který byl představitelem rodícího se nového světa. Světa, který nepotřebuje ke svému životu bankéře ani průmyslníky.

Ze spleti složitých ekonomických a politických vláken se po 1. světové válce utkalo několik fašistických zemí v čele s Německem, jež se mělo nakonec stát nástrojem vojenské porážky první socialistické země. Pak by se na scéně objevili „zachránci demokracie“ a vyčerpané Německo by přivedli k rozumu. Britská ani francouzská buržoazie rozhodně nepotřebovaly Německo, které by ovládalo rozsáhlé východní území s jeho nesmírnou surovinovou základnou, byť by se tím zbavily bolševismu. Vše se nakonec naštěstí odehrálo jinak a to především díky Rudé armádě, sovětskému lidu a jeho politickým a vojenským představitelům. Za to jim patří náš věčný dík.

Staré dobré rody opět na scéně

Mocní tohoto světa mají dlouhou historii a svoji roli hráli samozřejmě i v meziválečném a válečném období. Hrají ji také dnes…

Základem pro rozpoutání války je rozvinutý průmysl. V roce 1929 se německá ekonomika stává druhou nejsilnější na světě. Z větší části je ale v rukách amerického finančního a průmyslového kapitálu. Německá IG Farben, jeden z největších dodavatelů německé fašistické válečné mašinérie a také jeden ze sponzorů Hitlerovy volební kampaně v roce 1930, je kontrolována americkým ropným gigantem v rukách rodiny Rockefellerů firmou Standard Oil. ⁽²⁾ Tragická je historie dodávek tetraethylolova americkou firmou Standard Oil pro nacistický a japonský letecký průmysl. Také mnoho dalších skutečností jako například porušování pravidel bankovního styku s nepřítelem Rockefellerovou Chase National Bank si zaslouží naši pozornost. Přestože tehdejší americká administrativa věděla o porušování obchodních pravidel, fakticky do businessu Standard Oil a Rockefellerových bank nezasahovala.⁽³⁾

Dalšími známými rody, které profitovaly z německého válečného průmyslu, byly například Du Pont prostřednictvím General Motors a rodina Fordů.     

BIS – gentlemani stojí vždy při sobě

Důležité je mít v období války také nějaké finanční nástroje. Zde dobře posloužila BIS.

Bank for International Settlements by nám mohla být povědomá a to kauzou „českého zlata“, jež se „díky“ Bank of England dostalo z Národní banky Československé pod kontrolu Berlína poté, co nás v roce 1939 obsadilo fašistické Německo. Své o této „ctihodné“ instituci vědí také Rakušané, Holanďané, Belgičané, když se jejím prostřednictvím dostalo jejich zlato pod kontrolu německé Reichsbank.

Presidentem BIS byl po dobu 2. světové války Američan Thomas Harrington McKittrick. Banka byla založena v roce 1930 mezivládními dohodami mezi Belgií, Británií, Francií, Itálií, Japonskem, Německem, Švýcarskem a USA za účelem vypořádání válečných náhrad po 1. světové válce. Ve své činnosti ale pokračovala i během 2. světové války, kdy se stala nástrojem německého fašismu. Přesto, že Británie vstoupila do války s Německem, ve vedení BIS setrvávali ředitel Bank of England Sir Otto Ernst Niemeyer a guvernér Bank of England baron Montagu Norman. Dividendy se dělily i v době války mezi americké, britské, japonské a německé banky.⁽³⁾

Kdo chtěl opravdu zastavit nástup fašismu v Evropě

Evropský parlament nám prostřednictvím svého pokryteckého usnesení ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy v bodě 2

„zdůrazňuje, že druhá světová válka, nejničivější válka v dějinách Evropy, byla zahájena v bezprostředním důsledku neblaze proslulé smlouvy mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem o neútočení ze dne 23. srpna 1939, která je rovněž známa jako pakt Molotov-Ribbentrop, a jejích tajných protokolů, jejichž prostřednictvím si tyto dva totalitní režimy s celosvětovými dobyvatelskými ambicemi rozdělily Evropu na dvě zóny vlivu“

Systém dohod byl ale v Evropě značně složitější, než se nám to snaží ve svém protisovětském a protiruském usnesení nastínit EP.

Po nástupu fašismu k moci v Německu v roce 1933 Sovětský svaz přerušuje s Německem program vojenské spolupráce a započal konzultace s Francií na téma dohody o vzájemné pomoci. V roce 1933 byl SSSR uznán Spojenými státy americkými a v roce 1934 je SSSR přijat za člena Společnosti národů.⁽⁴⁾

Polsko uzavírá v roce 1932 smlouvu o neútočení s SSSR a v roce 1934 s fašistickým Německem. I v souvislosti této polsko-německé dohody SSSR ještě zesílí svoji snahu o sblížení s Francií. Francie a SSSR vypracovávají plán dohody o vzájemné pomoci-tzv. Východní pakt-jehož účastníky mají být jak SSSR tak také Německo. Německo ale i Polsko ovšem ihned dávají na vědomí, že takovýto plán nepodepíší.

2. května roku 1935 podepisují Francie a SSSR dohodu o vzájemné pomoci v případě vojenského napadení v Evropě a po dvou týdnech podepisuje SSSR podobnou smlouvu s Československem.

Československo již v té době mělo podepsanou spojeneckou smlouvu s Francií z roku 1924.

Po napadení Etiopie fašistickou Itálií v roce 1935 je to právě tolik dnes osočovaný SSSR, který na půdě Společnosti národů navrhuje uvalení embarga na dodávky ropy pro Itálii. Tento návrh z důvodu neochoty britské a francouzské buržoazie není ale přijat.⁽⁴⁾

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku v roce 1936, kdy je zákonná republikánská vláda napadena fašistickými frankisty, navrhuje Británie a Francie namísto pomoci zákonné vládě politiku nevměšování, ke které se v této souvislosti připojil také SSSR. Ten však později, i s ohledem na porušování této politiky ze strany Německa a Itálie, poskytne španělským republikánům vojenskou pomoc proti fašistickým frankistům.    

V roce 1936 uzavírají Německo a Itálie dohodu o vojensko-politické spolupráci a vzniká tzv. Osa Berlín-Řím, otevřeně nepřátelská vůči SSSR.

V září roku 1938 Německo požaduje připojení k Říši část pohraniční ČSR, tzv. Sudet. Je to opět SSSR, který na půdě Společnosti národů 21. září 1938 kritizuje nečinnost Společnosti národů a to nejenom v souvislosti se sudetskou otázkou (tou dobou již o svoji samostatnost přišla Etiopie i Rakousko).⁽⁵⁾ Británie ani Francie však nemají v plánu ČSR pomoci a dochází k podpisu Mnichovské dohody. Tato politika ústupků Hitlera jenom povzbudí a o půl roku později je okupován Německem zbytek naší vlasti. Německo tak získává silný průmyslový potenciál, který bude od nyní pracovat pro válečné potřeby Německa.

Evropským parlamentem vzpomínaná smlouva o neútočení mezi SSSR a fašistickým Německem z roku 1939 tak stojí v řadě předchozích událostí, jež nelze opomíjet. Tyto události ukázaly, že buržoazie západních velmocí neprojevuje upřímnou snahu o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti.

Ozvěny minulosti   

Podíváme-li se na dění okolo dnešního výkladu historie 2. světové války v ČR lze říci, že Česká republika stojí poslušně v řadě protikomunistické a protiruské propagandy, jež je hlavním majákem, určujícím směr výkladu této otázky. Cíl je jasný: Pošpinit v očích pracujících socialistickou myšlenku.

Primátor Prahy Hřib (Piráti) (iDnes.cz 5.5.2020):

„Sověti tak přijeli do města fakticky svobodného a nenesli hlavní zásluhu na jeho osvobození, i když si ji z politických důvodů připisovali a stále rádi připisují.“

Toto urážlivé prohlášení naprosto opomíjí fakt, že osvobození Prahy bylo součástí rozsáhlé Pražské ofenzívy, které se účastnilo okolo 1,7 milionu vojáků Rudé armády, 139 000 rumunských vojáků, 69 000 polských vojáků, 48 000 Čechoslováků. Osvobození Československa také samozřejmě nelze posuzovat pouze z pohledu jedné z posledních operací války, ale je nutné přihlédnout k celému jejímu kontextu. Tolik skloňované kritické myšlení však zřejmě končí tam, kde začíná antikomunismus. Je tomu tak i v jiných případech.   

Otázka tzv. Ruské osvobozenecké armády (vlasovci)

Poslední dobou se hodně mluví o roli vlasovců při Pražském povstání. Známá je v této souvislosti iniciativa řeporyjského starosty Novotného. Odkud se ale vlastně vlasovci v Praze vzali? Zatímco sovětští a další spojenečtí vojáci účastnící se Pražské ofenzivy se do Prahy dostali na základě rozkazu Prahu (ale nejenom ji) osvobodit, role vlasovců byla jiná a samotné vedení ROA nebylo jednotné v otázce pomoci pražským povstalcům. Vojáci ROA se na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava dostali v rámci plnění příkazu Komitétu pro osvobození národů Ruska ze dne 28. března 1945 o soustředění vojsk ROA v oblasti Alp. Zde se měli jednotlivé vojenské části ROA spojit a vytvořit tak jednolité uskupení, jež mělo přitáhnout politickou pozornost západních mocností, které se prozatím chovaly k ROA chladně. ⁽⁶⁾ 

Asi nejvýstižněji ale odráží skutečné pohnutky současného vyzdvihování ROA nápis na pomníku v Řeporyjích, jehož část zní: 

„…Působení protistalinské Ruské osvobozenecké armády, známé jako vlasovci, je spjaté s četnými kontroverzemi…“

Důležité je zde slovo „protistalinské“. Přeci vše, co je protistalinské, musí být dobré a to bez ohledu na „četné kontroverze“. A takto má celý pomník vyznít, což ještě podtrhuje citát ze Solženicyna.

Masakr, o kterém Sověti lhali desítky let. Němci našli masové hroby u Katyně náhodou Aktuálně.cz (6.4.2020)

Dnes je otázka odpovědnosti za tzv. Katyňský masakr mainstreamem uzavřena. Kdo by se jen pokusil nastínit jinou verzi než je ta oficiální (vraždili Sověti rukama NKVD) je označen v lepším případě za bezcharakterního. Každý přece ví, že jde o zločin stalinismu. O výsledcích badatelského úsilí nepotvrzujících oficiální verzi (vraždili Sověti) se moc nemluví a když, tak jenom s opovržením.

Otázce katyňského masakru se dlouhodobě věnuje také americký profesor Grover Furr, který již dříve na toto téma publikoval své závěry.

V roce 2018 pak vychází jeho kniha s názvem The mystery of the Katyn Massacre: The Evidence, The Solution, jejíž název bychom snad mohli přeložit jako Tajemství katyňského masakru: Důkazy a rozřešení.

Grover Furr v knize rozebírá detailně dostupné informace včetně výsledků vykopávek ve městě Volodymyr Volynskij (Ukrajina) z roku 2010 a 2011. Jeho závěr v otázce viny za katyňský masakr zní: vraždili Němci.   

Slovo závěrem

„…Jsem nakloněn mysli, že ruskému dělníkovi je třeba pouze málo vnějšího tlaku. Naše zkušenost z Moskvy a z Kujbyševa hovoří o tom, že je pracovitý, rozvážný, bez sklonů ke stížnostem…“ ⁽⁷⁾ (Sir Archibald Clark Kerr, velvyslanec Velké Británie v SSSR, konec roku 1942)

Na rozdíl od první světové války, kdy se mezi sebou střetly hlavní imperialistické mocnosti, byla účastníkem té druhé také nová síla v podobě SSSR. Poté, co se velká část kapitalistické Evropy zhroutila pod náporem fašistů, byl Německem napaden SSSR, který nejenom že dokázal ubránit svoji vlast a vyhnat fašistické hordy, ale měl tolik sil, že dokázal od fašismu osvobodit značnou část Evropy.

Ve své závěrečné zprávě z roku 1945 americké velvyslanectví v SSSR konstatuje, že přesto, že americká a britská pomoc Sovětskému svazu byla důležitá a v některých jednotlivých bodech stěžejní, faktem zůstává, že většina vojenské techniky byla vyrobena sovětským lidem při využití domácích zdrojů. To všechno přesto, že polovina ekonomických zdrojů byla uchvácena nepřítelem.⁽⁷⁾  

Socialismus tak prokázal svůj potenciál ve chvílích nejtěžších.

To, že dočasně utrpěl porážku v 90. letech minulého století, je už otázka jiná.

Petr Vlček

Seznam zdrojů:

(1) https://spartacus-educational.com/spartacus-blogURL118.htm 

(2) https://www.globalresearch.ca/history-of-world-war-ii-nazi-germany-was-financed-by-the-federal-reserve-and-the-bank-of-england/5530318