„Tak nám zabily muniční sklad“ řekl sekretář panu Maháčkovi, který ve službách státu vykonává důležitou a nezastupitelnou funkci ministra vnitřních důležitostí. Kromě tohoto zaměstnání byl právě stižen politickou nevolností a mazal si spánky francovkou. „A který sklad, pane Koudelka?“ otázal se Maháček nepřestávaje si masírovat spánky. „Já znám dva. Ten co před léty bouchnul v Topolovicích, a potom ten o kterém se nesmí mluvit. Vobou ale není žádná škoda.“
„Ale pane ministře, no právě ten v Topolovicích, zrovna přišla depeše od ministerského předsedy Děduše“. „Ježíšmarjá“ vykřikl Maháček, „to je dobrý. A kdy se to stalo?“
„Bouchli to před sedmi rokama v těch Topolovicích, vědí. Prej tam byli v knize návštěvníků zapsaný nějaký dva Rusové. A dneska vyšlo najevo, že sou to fikaný, váleční špioni, který toho po celý Evropě už napáchali nepočítaně. Nějakou ponorku potopili, sestřelili osm satelitů z oběžné dráhy, ukradli svačinu bezdomovci a otrávili staričokem hejno kachen v Londýně.“ „I to se podívejme na šikulki, a co na to naše nezávislá Služebně informovaná bezradnost (SIB)?“ „To vědí pane ministr, znali a tajili to celé ty roky, to jako, aby se nenarušily diplomatický vztahy. Ale teď, když Američani konečně demokraticky vyhráli tendr na dostavbu reaktoru v Koduvanech, není ruská technologie, vztahy a dokonce ani palivo potřeba.“
„Tak vida pane Koudelka, někdo si myslí, že takovej sklad nemůžete ukrást a vono to de i jinak, šoupnete tam nějakej ten semtex a je po ptákách, chtěl jsem říct po munici.“
„Nojo, ale co teď s tím pane ministře?“ „No co sekretářskej, hodíme to na ty ruský kluky, aspoň si šplhnem za mořem. Kdo ví, k čemu se to bude hodit. Dyť i válčička v dnešní krizi je východisko. A těch surovin co tam je, a toho místa, a vody a vůbec.“
Po těch slovech vyšel Maháček na balkon ministerského paláce a tiše, aby ho nikdo neslyšel, volal směrem k paláci předsedy vlády Děduše: „Na Moskvu, na Moskvu“.
Jiří Horák